Když jsem poprvé asi před rokem a půl viděl na vlastní oči pracovní labradory z field trialových linií, způsob jejich práce a jejich povaha mi doslova učarovaly. Taková míra poslušnosti a ovladatelnosti a vzájemného souznění s vůdcem bylo něco, co jsem si nedokázal do té doby ani zdaleka představit. Strašně moc mě zajímalo, jakým způsobem se něčeho takového dá s pejskem dosáhnout. A tak jsem začal hledat a číst různé články a sledovat všemožná videa, kde jsem zjistil, že všechno se odvíjí od jedné jediné věci - a tou je vybudování co nejpevnějšího pouta se svým pejskem - a to už od prvního dne, kdy si ho přivezeme domů.
Když jsem si takového pejska pak sám pořizoval, dostal jsem od chovatelky (samozřejmě kromě úžasného štěňátka) sadu přesných instrukcí, takový malý tréninkový itinerář, a mnoho cenných "rad do života" k tomu. Poté, protože jsem nechtěl vůbec nic zanedbat, následovala spousta a spousta vyměněných mailů a sáhodlouhé debaty o každém sebemenším detailu výchovy a výcviku. A když jsem později viděl, jak to všechno na mého pejska krásně fungovalo, tak jsem si říkal, jak by to bylo skvělé, kdyby podobnou "kuchařku" dostal společně se svým štěňátkem každý nový majitel.
A o to větší mám radost, když vám dnes mohu takový malý "návod" představit. Samozřejmě se nejedná o mou vlastní práci, na to nemám a ještě dlouho nebudu mít dostatek zkušeností. Ale sleduji pravidelně různá zahraniční fóra, na která přispívají i dlouholetí zkušení trenéři a autoři knih o výcviku, a na jednom z nich se nedávno objevilo právě téma výchovy štěněte a v něm dlouhý příspěvek, který popisoval, jak na to. Jaké bylo mé překvapení, když jsem se jím prokousával a postupně zjišťoval, že to je přece přesně to, co jsem já sám se svým pejskem dělal. Takže jsem neváhal a tento zajímavý příspěvek přeložil, protože věřím, že právě takový "návod" u nás chybí a může spoustě lidí, kteří se chystají pořídit si své první štěňátko (a možná nejen jim), významně pomoci a ušetřit je spousty pozdějších nepříjemností. A nyní už samotný článek (omluvte prosím některá kostrbatá vyjádření, jakožto překladatel amatér jsem se snažil do významu jednotlivých vět jen minimálně zasahovat):
Nejranější fáze "výcviku" štěněte
"Na tomto světě není nic jistého kromě smrti a daní." - Benjamin Franklin
Tento citát je velice pravdivý, zvláště pokud ho vztáhneme na trénink psů. Ovšem předtím, než své psy vezmu poprvé na hon, musím si být tak jistý, jak jen můžu být, že přiběhnou ihned na první přivolání.
Problém, který má mnoho lidí s přivoláním, je ten, že se jim nepovede vštípit přivolání jako základní reflex u mladého štěněte. A něco s tím začínají dělat teprve ve chvíli, kdy se z toho stane problém. Mám zkušenost, že v případě lidí, kteří mají psa s nedocvičeným přivoláním, je velice neobvyklé, že se jim podaří tento problém kompletně odstranit. S pomocí a radami zkušených trenérů to mohou obvykle trochu zlepšit, ale stále skončí se psem, který příležitostně "zmizí", když je pokušení příliš silné.
Jak vznikají problémy s přivoláním:
Majitel vezme štěně ven, pustí ho z vodítka a nechá ho běhat kolem bez jakéhokoliv dalšího ovlivňování. Malé štěně se vzácně zaběhne daleko, a majitel tak nabude neopodstatněnou sebedůvěru. Štěně je na závěr procházky přivoláno zpět a připnuto na vodítko. Časem se naučí, že návrat zpátky k vůdci znamená připnutí na vodítko a konec legrace a tímto je od návratů odrazováno. Až se jednou stane, že bude pozornost štěněte něčím zaujata (pták, člověk nebo jiný pes). Jeho rostoucí sebedůvěra způsobí, že se tam bez váhání rozběhne a bude odměněn honičkou, radostnou pozorností cizího člověka, ke kterému utekl nebo hrou s jiným psem. Důsledky toho, že malé štěně neuposlechne přivolání, jsou často nedostatečně motivující, aby vyvolaly jakoukoliv větší snahu ze strany vůdce o nápravu. Ale pouze do té doby, než se mladý "výrostek" stává větším, rychlejším a sebevědomějším a jeho akce začínají obtěžovat kolemjdoucí nebo dokonce způsobují potenciální nebezpečí.
Často slýchávám nazývat toto období pubertou, dokonce i některé výcvikáře poslušnosti. Pro mě to spíše znamená kladení části viny na psa, přičemž ve většině případů jsou to nedostatečné základy a cílevědomost ze strany vůdce, které jsou na vině.
Velká většina majitelů domácích mazlíčků (a také mnoho majitelů loveckých psů) si pořizuje psa s názorem, že nechtějí field trial šampióna nebo šampióna v poslušnosti, a pak to používají jako důvod pro to, že nevěnují dostatek snahy a pozornosti rannému tréninku štěněte. To je docela pochopitelný a častý přístup, ovšem pokud chcete mít přivolání, na které se skutečně můžete spolehnout, tak to vyžaduje značně velký vklad rovněž ze strany majitele. Naneštěstí právě tito majitelé končí u obviňování psa, když věci nejdou tak, jak si představovali (nebo dokonce obviňování chovu:"Zatracení nažhavení, nabuzení trialáci!!" - heh? ).
Jiný způsob, jak může problém s přivoláním vzniknout, je ten, že štěně není naopak pouštěno z vodítka vůbec, protože se majitel bojí jeho útěku. V důsledku toho si štěně nikdy nemůže vštípit správný reflex přivolání.
Jak já "trénuji" přivolání:
Hned od počátku k sobě přivolávám štěně velice pravidelně. Toto období začíná ve chvíli, kdy si ho přivezu domů, nebo jakmile začne pobíhat kolem, pokud je z mého chovu. V tomto období bych přivolání nikdy nedával žádnou pevnou formu. Nechci po štěněti, aby předsedalo, ani žádné podobné nesmysly. Chci, aby se vrátilo jen proto, že miluje fyzický kontakt se mnou. Snížím se na úroveň štěněte (můžete si klidně kleknout nebo i lehnout), jsem rád, když se dostane co nejblíže ke mně. Většina štěňat absolutně miluje fyzický kontakt. V tomto období nepoužívám žádný přesný povel pro přivolání - používám jen jméno štěněte a k tomu třeba spoustu radostného povzbuzování. Celá řeč mého těla by měla na štěně působit přirozeně a vybízet ho ke hře a v žádném případě nevyvolávat pocit ohrožení. Někteří lidé dokonce v tomto mladém věku štěně učí přivolání na píšťalku, nicméně já dávám přednost počkat na mnohem pozdější dobu. Nejdůležitější věc je, že ve štěněčí mysli návrat k vůdci znamená obrovskou zábavu a příjemný fyzický kontakt - nic víc není potřeba. V převážné většině případů nechám poté štěně opět odběhnout pryč a dál prozkoumávat okolí. Je velice důležité zajistit, aby štěněti vůbec nepřišlo na mysl, že přivolání znamená konec jeho "svobody".
Mnoho lidí obhajuje používání pamlsků v tomto ranném období tréninku. Pamlsky fungují, ale je zde nebezpečí, že vůdce nerozvine onu správnou řeč těla a nenaučí se používat správný tón hlasu dostatečně pevně a konzistentně při budování vzájemného vztahu. Já sám jsem zatím nikdy nepoužil pamlsky, když jsem učil přivolání loveckého psa, ale používám je, když učím vůdce, jak spravit problém v pozdějším období. U obou z těchto cest je důležité, že si trenér uvědomuje, že pejsek potřebuje opravdový motiv pro přivolání (ať už je to pamlsek, či "jen" největší zábava na světě), hlavně v ranném období tréninku a budování vzájemného pevného pouta.
Dle mého názoru je toto stěžejní bod v tréninku psů, a odehrává se ještě dávno předtím, než většina lidí vůbec začne uvažovat o nějakém tréninku svého psa.
Když začnu štěně brát ven, najdu si velké otevřené místo s minimem potenciálních rušivých vlivů. Tyto ranné lekce sestávají z kombinace pobíhání kolem, prozkoumávání různých druhů povrchů a podrostů, hravých přivolání a snad i trošky chůze na vodítku, občasných hravých aportů a začátků povelů sedni/zůstaň, jakmile je štěně trošku starší. Celé tyhle lekce by měly být pro štěně jednou obrovskou zábavou a štěně by mělo mít jen velmi mlhavou představu o tom, že to, co se děje, je vlastně trénink. To správné tréninkové pouto mezi psem a vůdcem se formuje právě v tomto období.
Dříve nebo později během hravých přivolání přichází různá rušení, jako neobvyklé pachy, poletující mouchy/ptáci, případně pohozené odpadky. V tomto bodě přichází na řadu práce s tónem hlasu. Použiji právě dostatečný důraz v hlase, abych získal pozornost štěněte, couvám pryč a přivolávám štěně k sobě za nadšeného povzbuzování. Se starším, odvážnějším štěnětem a při silném rušení se může stát, že se budu muset pohnout směrem ke štěněti mírně zastrašujícím způsobem a použít drsnější, vrčící tón hlasu, nicméně právě tak silný k tomu, abych přerušil nežádoucí činnost a upoutal pozornost psa na mě. Rovnováha a vyrovnanost je klíčem k úspěchu. Tréninkem se správné použití tónu hlasu stává pro vůdce druhou přirozeností a je velice užitečným nástrojem v jeho repertoáru. Kdykoliv jde tedy štěně směrem ke mně, je můj hlas příjemný a řeč těla "vítající, přívětivá a hravá".
Míru rušení přidávejte jen pozvolna. Za každou cenu se vyhýbejte situacím, kdy se štěně dostane ze sféry vašeho vlivu. Pokud vidíte blížit se jiného člověka či psa, případně dobytek nebo divokou zvěř, přivolejte štěně dříve než bude vyrušeno a jeho pozornost bude odvrácena od vás pryč. Cvičte pravidelně s maximálním úspěchem a snažte se za každou cenu vyhnout nezdaru. Malé štěně v případě, že je rušení příliš silné, nikdy opakovaně (a bez úspěchu) nepřivolávejte. Jednoduše klidně dojděte ke štěněti, a jakmile jste schopni ho chytit (bez toho, abyste ho naháněli), zvedněte ho a odneste ho pryč od zdroje rušení. Pokud je tato metoda používána od samotného začátku, měla by být jakákoliv situace pod kontrolou dříve, než se stane nezvladatelnou. Pokud je to nezbytné, použijte na psa vodítko. To je ale pro mě se starším štěnětem velice vzácný případ, protože pracuji v ranném období na přivolání a vzájemném vztahu velice tvrdě a za každou cenu se snažím zabránit, abych se dostal do takových situací, které jsou mimo mou kontrolu.
Cílevědomost a snaha ze strany trenéra v tomto období se později mnohonásobně vyplatí. Vyžaduje to opravdu spoustu úsilí, a proto má velká většina obyčejných psů a i mnoho loveckých psů pouze průměrné přivolání.
Největším problémem u psů je odbíhání za cizími lidmi či ostatními psy. Já nikdy nenechávám své psy odběhnout, aby se přivítali s lidmi či ostatními psy. Snažím se tomu vždy zabránit tím, že mám dříve, než k tomu může dojít, štěně pod kontrolou. Pokud bych dovolil svému štěněti hrát si s ostatními psy, které náhodou potkáme, vždycky bych se snažil a ujistil bych se, že mám štěně pod kontrolou, a teprve pak bych dal specifický povel pro "volno", po kterém by mohlo odběhnout a hrát si. Jakmile jednou mladý pes zjistí, že může svévolně odběhnout za jinými psy či lidmi, je velice složité tento problém napravit a udržet ho pod kontrolou.
Trénink ve skupině jiných psů je velice cenný, a při mých tréninkových lekcích (zvláště pro "domácí mazlíčky") má trénink přivolání od, okolo a přes skupinu jiných psů a vůdců své důležité místo.
Když štěně stárne, začnu zařazovat do tréninkových lekcí více různých elementů. Začnu také dávat pevnou formu přivolání a zařadím přivolání ve stylu "cvičákové poslušnosti". V tomto období zjišťuji, že když štěně pustím z vodítka, obchází v blízkosti okolo mě a doufá, že budeme trénovat a že snad přijde i nějaký aport. Povzbuzuji štěně k prozkoumávání svého okolí, aby si zvyklo na nejrůznější prostředí a rušivé vlivy. Ve skutečnosti nikdy nepřestávám s procvičováním. Začnu zařazovat hvizd pro přivolání, ale pouze ve chvíli, kdy je štěně již na cestě ke mně. Během lekce nebo dvou, zahvízdání na píšťalku společně s přívětivou řečí těla je obvykle dostačující k přivolání psa.
Jedno z mých obvyklých cvičení na steadiness je odvolání psa z aportu. Toto posiluje steadiness stejně tak jako mi to dává možnost procvičit přivolání od obrovského lákadla. Pokud je to možné, jak pes roste a vyvíjí se, procvičuji přivolání od bažanta nebo králíka v kleci.
Trénink přivolání sám o sobě neznamená uzavřený okruh z pohledu loveckého psa (a ani domácího mazlíčka). Všechen ostatní trénink: sedni, zůstaň, steadiness, chůze u nohy (hlavně bez vodítka), přinášení a handling ideálně vyžadují perfektní přivolání, ale také nám pomáhají se ujistit, že přivolání zůstává na dobré úrovni.
V době, kdy psa poprvé vezmu na hon, musí být jeho tréning plně ukončen hluboce zakořeněn a naprosto "neprůstřelný". Toto je ovšem případ nemnoha psů, ti ostatní se vzácně vzpamatují z předčasné účasti na honu bez toho, aniž by prošli zdlouhavým "nápravným" tréningem pod vedením zkušených trenérů. Profesionální trenéři loveckých psů věnují velkou část svého času právě těmto "zkaženým" psům.
Takto tedy začínám se štěnětem já. Je to trochu dlouhé - a to jsem se ještě nezačal ani věnovat nápravnému výcviku starších psů!!! Nicméně věřím, že pokud se budete tímto způsobem věnovat štěněti od samotného začátku, všechno ostatní do sebe už jednoduše dobře zapadne.
Převzato z: http://www.labradorforums.co.uk/
Autor příspěvku: MatA99
Překlad: Martin Incédi