Mnoho problémů s výcvikem retrievera je možné snadno odstranit včasným a správným výcvikem. Je mnohem snazší se problémů vyvarovat než je později odstraňovat. Zde je několik nejčastějších záludností na které je třeba dát pozor:
1. Příliš dlouhá doba tréninku
Příliš velké nadšení trenéra často působí na mladé štěně škodlivě. Výsledkem je nudné, opakující se cvičení, při kterém štěně ztrácí pozornost, stává se roztržitým a nakonec ztrácí chuť pracovat. Štěňata do šesti měsíců by měla být cvičena ve velmi krátkých výcvikových lekcích. Jejich délka by neměla přesahovat pět minut a lekce by měly obsahovat jen několik málo opakování - při každém dalším ztrácejí štěňata pozornost. Není nutné cvičit každý den. Pár minut dvakrát denně je však více efektivní než celá hodina každý den. Často několikadenní pauza v tréninku přináší překvapivě dobré výsledky.
Štěňata mezi šestým a dvanáctým měsícem musí být během tréninku udržena v pozitivní, dobré náladě. V tomto věku nemá smysl, aby výcvikové lekce trvaly déle než dvacet minut. Nikdy by se nemělo cvičit až do chvíle, kdy je štěně znuděné. Když se vše daří a vyzkoušeli jste vše, co jste chtěli, není třeba dvou až tří opakování. Vždy přestaňte cvičit ve chvíli, kde se štěněti daří, je úspěšné a ono i vy máte z vykonané práce dobrý pocit. Dobrý lovecký pes může být trénován po jednou denně po desetiminutových lekcích třikrát nebo čtyřikrát týdně pokud pokud je dodržován efektivní tréninkový plán.
2. Přílišný spěch a předčasný přístup k lovu
Tím že vezmete své štěně na hon dříve než ve věku deseti měsíců nezískáte vůbec nic, a to ať se jedná o lov na suchu nebo ve vodě. Vzít čtyř nebo pětiměsíční štěně na holuby nebo na kachny je pro stejné, jako vzít dítě ze školky "na zkušenou" na universitu. Jaké pozitivní zážitky to může přinést? Žádné, jediné co si štěně může z takového zážitku odnést je strach ze střelby, strach z vody, zvěře nebo fyzické poranění.
Plachost může být způsobena setkáním s agresivním psem na lovu, vyčerpáním, příliš studenou vodou a tak dále. Buďte trpěliví. Nechte štěně dospět a budujte jeho základní schopnosti loveckého psa. Pes by neměl být použit v lovecké praxi dříve, než si osvojí veškeré lovecké dovednosti, kromě blindů (pozn. překl.: situace, kdy pes neví, kde je aport zatímco vůdce ano). Neuspěchejte tento proces.
3. Čekání na "klid"
Lidé se bojí, že když budou usilovat o naučení svého psa klidu a trpělivosti již v ranném věku, ztratí se u něj temperament a chuť k práci. To se nestane, pokud pes veden ke klidu správně, jemnými metodami. Klid po výstřelu a dopadu aportu/zvěře je jednou z nejdůležitějších dovedností, kterou můžete mladého psa učit. Každý retriever je schopen zapamatovat si místo dopadu a přinést co je třeba po velmi krátkém tréninku. Začněte včas vašemu štěněti aport odpírat. Padesát procent aportů si přineste sami, zatímco štěně vás bude pozorovat. I na prvních několika lovech byste 50-60 % všech spadlých ptáků měli přinést sami. Cvičte trpělivost od začátku.
4. Příliš mnoho bezmyšlenkovitých markingů
Když je štěně natěšené na přinášeni (ne později než po 2 až 3 lekcích) přišla chvíle na následující promyšlený, opakovaný, rukou házený trénink v jednoduchých lekcích. Jakmile se štěně naučí vyběhnout pro aport, vzít ho do mordy a přinést zpět vůdci, nic víc není třeba. Nyní je čas na učení různých variant - aport ve vysoké trávě, ve vodě, přes vodu na sucho nebo do křoví.
Dále je možné začít učit double markingy, prodlužovat vzdálenosti nebo cvičit pozornost a soustředění při sledování toho, kde co spadne. Nadměrné učení aportování může být kontraproduktivní a může pokazit klid/trpělivost vašeho štěněte a zapříčinit nezávislost spíše než upevnit souhru mezi vámi a
psem. Navíc aportování na zlepšení paměti je v současné době zavrhovanou metodou. Klaďte více důrazu v časné fázi tréningu na klid a trpělivost a rozvoj paměti spíše než na množství aportů.
5. Neúspěch
Pes se nic nenaučí ze svého neúspěchu. Je jasné, že vždy, když je štěně při výcviku úspěšné, vede to k jeho důvěře jak v sebe samo, tak ve vás. Vyvarujte se toho, abyste překročili jeho možnosti. Když je to nutné, jděte a pomozte štěněti aport nalézt, zkraťte vzdálenost nebo jinak zjednodušte úlohu nebo se vraťte ve výcviku o krok zpět. Trénink není zkouška!
Učte každou dovednost zvlášť a teprve pak spolu naučené dovednosti propojujte. Psi se učí spojováním si jednotlivých známých věcí v souvislý postup. Buďte opatrní a dodržujte tento postup. Vždy přemýšlejte jak cvičení udělat, abyste zvýšili pravděpodobnost na úspěch.
6. Nedodržení potřebné posloupnosti při výcviku
Tato chyba se objevuje nejčastěji v jedné ze dvou variant. V obou případech však jde o nedočkavé tlačení mladého psa do praktického lovu. První možnost je, když cvičitel příliš rychle učí psa nové a nové dovednosti, aniž by ty dřívější byly dostatečně upevněné. Pouze opakováním se naučené jednání stává automatickým. Pokud je takto cvičené štěně uvedeno do lovecké praxe, začne buď zmatkovat, nebo jednoduše přestane věnovat povelům pozornost a brzy se vymkne kontrole. Druhým chybným postupem je, když se nevěnuje dostatečná pozornost přechodu od výcviku do praxe.
Při výcviku loveckého psa je třeba dodržet určitý postup. Začíná se takzvaným výcvikem "na dvoře", kdy mladý pes získává nové dovednosti v domácím, plně kontrolovaném prostředí. Cviky je potom třeba upevnit opakováním venku, ale zatím ve známém prostředí, s minimem rušivých vlivů. Následuje praktické procvičení získaných dovedností v simulovaných loveckých situacích. Vše musí být dobře naplánováno, je třeba psa seznámit s různorodým terénem, cvičit na neznámých místech s přirozenými rušivými vlivy, jako je přítomnost zvěře, střelba, lodě,.. Taktéž první skutečné lovy s mladým psem musíme brát jako trénink, tentokrát nám nejde o lov sám. Počáteční zkušenosti s praktickým lovem jsou jen pokračováním tréninku. Veškerou pozornost musíme zatím věnovat psovi. Mladý nadějný lovecký pes nesmí být vystaven skutečným loveckým situacím, dokud nejsou dobře upevněny všechny potřebné dovednosti.
7. Nevhodné vlivy
Hodně mladých loveckých psů tráví většinu času mimo trénink v nekontrolovaném prostředí, v bytě či na zahradě, kde nejsou v podstatě nijak omezováni. Přátelé, návštěvy či sousedé jsou často příčinou vzniku nežádoucího chování. Psi se učí stále, nejen při tréninku, to musíme mít na paměti. Novou zkušenost často pes získá v nepřítomnosti cvičitele. Lidé se s potěšením pustí do hry s natěšeným dychtivým retrívrem, opakovaným bezmyšlenkovitým házením aportů tak mohou podpořit neklid při práci, lajdácké předávání aportu a vyrážení, hrou na přetahovanou zase mačkání. Návštěvy, zejména děti, mohou být nechtěnými původci hyperaktivity a různých zlozvyků našeho loveckého psa. Ani během tréninku nenechte cizí lidi, aby na našeho psa volali, hladili ho, nabízeli mu pamlsky a tím odváděli jeho pozornost.
- Stanovte pravidla pro členy rodiny, kteří zacházejí se psem ve vaší nepřítomnosti
- Poučte návštěvy o přijatelném kontaktu s vaším psem, zvláště pak štěnětem
- Nedovolte druhým ovlivňovat vašeho psa během tréninku
8. Opožděné zavedení povelů píšťalkou
Povely píšťalkou jsou při výcviku štěněte zařazovány často příliš pozdě. Určitě se bohatě vyplatí začít štěně na tyto povely zvykat už v ranném věku, zejména povel pro přivolání a "sedni". Povel musí být samozřejmě vždy spojen s nějakou příjemnou zkušeností. Štěně může takto ochotně reagovat na přivolávací hvizd už ve věku osmi týdnů. Už v šesti týdnech lze úspěšně svolávat vrh pískáním. Pokud si štěně spojí hvizd s pozitivní zkušeností, v budoucnu na něj ochotně zareaguje v očekávání hry, zábavy, potravy, pamlsku či hravého aportu. Totéž platí o "sedni hvizdu". Štěně dokáže spolehlivě reagovat na tento povel ve věku tří měsíců! Bude si ochotně sedat na písknutí, bude-li vždy za toto jednání odměněno. Důležité je tento cvik nepřehánět!
Čekat se zařazením povelů píšťalkou nepřináší žádné výhody. Příliš často můžeme vidět, jak šesti, sedmiměsíční štěně nevěnuje žádnou pozornost povelu přivolání, což velmi komplikuje další výcvik. Podobně štěně v základním výcviku se často tak chtivě a bezhlavě žene za aportem, že uplatnit v této fázi stop hvizd je prakticky nemožné.
9. Pozdní zavedení povelů rukou
Další obvyklou chybou je odkládání použití povelů gestem ruky až do doby, kdy už štěně prodělalo intenzivní výcvik markingu a má za sebou první lovecké zkušenosti. Tímto postupem získáme psa, který si dělá co chce, nezávisle na přání vůdce. Naším cílem by přitom mělo být získat ve svém psu spolupracujícího partnera pro lov, který ochotně pracuje a se samozřejmostí se podřizuje našim povelům.
10. Špatné načasování
Pokud své pochvaly a odměny za dobrou práci špatně načasujeme, zcela ztratí svůj smysl. Špatně načasovaná korekce je pak přímo kontraproduktivní. Zde platí jednoduché pravidlo - odměna či korekce musí přijít v tom okamžiku, kdy chtěné či nechtěné chování probíhá, a na stejném místě. Pokud například čekáme s pochvalou za stylový vstup do vody až do doby, kdy pes odevzdává aport, spojí si tuto pochvalu s odevzdávkou a ne s jednáním, jež chceme posílit. Totéž platí pro korekci. Špatné chování či neochotná odezva na povel musí být korigovány ihned a pokud možno na stejném místě. Pokud např. pes nereaguje na stop hvizd, musíme ho vrátit na místo, kde tento povel dostal, a trvat na splnění. Proto je třeba všechny dovednosti upevnit nejdříve na suchu, pokud si ovšem nechceme zaplavat.
Korekce je při výcviku psů často nejpoužívanější metodou. Ve skutečnosti je mnohem účinnější stimulace odměnou. Mnoho cvičitelů však váhá s odměnou za vynaloženou námahu, nebo ji nabídne pozdě, kdy už pro psa nemá žádný konkrétní význam a tudíž nedojde k posílení určitého jednání.
Nejlepší výcvikovou strategií je naplánovat vše tak, aby štěně bylo vždy úspěšné, a nedostalo se do problémů, na jejichž řešení bude čas později.
Autor: Mike Stewart
Překlad: Petra Otevřelová a Kateřina Faltusová
Zdroj: http://www.ducks.org/Hunting/RetrieverTraining/171/RetrieverHome.html